Červená Lhota jako inspirace krásné literatury.

            Zámek Červená Lhota vystupuje ve čtyřech českých prózách. První z nich, která stála u zrodu jeho popularity, je novelka Bedřicha Kamarýta (1831-1911), „Kábové z Rybňan“. Její příběh je inspirován místní pověstí vysvětlující, proč má zámecká budova červenou barvu. Zámek je zde tedy hlavním dějištěm příběhu, vždyť právě o něj a jeho barevnost tu běží. Podobně je tomu i se dvěma soudobými prózami Jiřího Holuba (*1975) s tituly: „Vzpoura strašidel“ (2010) a „Zádušní mše za hraběnku“ (2011). Holub, dlouholetý lhotecký průvodce a současný kastelán zámku Hrubý Rohozec, disponuje detailní znalostí červenolhotského zámku, jeho historie i jeho novodobých osudů. Tyto znalosti vtipně přetavuje v příběhy, v nichž je zámek vlastně „hlavní postavou“. Je zřejmé, že ve výše uvedených dílech je využití motivu Červené Lhoty nasnadě. Ona je zde inspirací i tématem.

            Poněkud jinak je tomu v próze „Pankrác Budecius, kantor“ (1916), která je bezesporu mezi výše uvedenými díly textem umělecky nejkvalitnějším. Jejím autorem je významný český básník impresionistických a symbolických poloh, Antonín Sova (1864-1928). Sovovo prozaické dílo obecně zůstává ve stínu jeho výše oceňované lyriky a větší pozornosti se z něj dostává pouze románům: „Ivův Román“ (1902) a „Výpravy chudých“ (1903), což jsou lyrizované prózy s výraznými autobiografickými prvky. Drobná próza „Pankrác Budecius, kantor“ se od nich liší. Jde o promyšlený, sevřený, jazykově vycizelovaný útvar, který není úplně snadné žánrově zařadit. Autorovo označení „quasi legenda“ není formální charakteristikou, ale spíše poukazuje k tématu. Expozice začíná, skoro jako pohádka, slovy: „Za onoho času...“, časový údaj je však ihned konkretizován na konec 18. století. Rokokovou historickou stylizaci autor dokresluje archaizovaným, lehce ornamentálním jazykem s bohatou a originální slovní zásobou. Vypravěčská optika oscilující mezi výpravnou historickou krajinnou freskou a rokokově hravým významově bohatým zátiším je zdrojem lehkého, laskavého, byť jemně ironického, humoru vševědoucího vypravěče. Děj příběhu je zasazen do jihočeské krajiny, což u rodáka z Lukavce, městyse poblíž Pacova, nikterak nepřekvapí. Sova emotivní vztah k rodnému kraji přiznává v řadě děl. Opěvuje jej ve sbírce „Z mého kraje“ (1891). Ironické kritice jej podrobuje například ve výše zmíněných „Výpravách chudých“.

            Za jihočeskou lokací tedy apriori očekáváme motiv autopsie. Titulní hrdina povídky je, podobně jako Sovův otec, venkovským kantorem a muzikantem. Jeho synek si posléze dobude uznání v Praze, kde se stane slavným skladatelem a ředitelem kůru u sv. Jakuba, podobně jako se Antonín Sova stal slavným spisovatelem a prvním ředitelem Městské knihovny v Praze.  Sujet prózy je přehledný: Titulní hrdina hned v úvodu knihy ovdoví a vyčítá si smrt své ženy,  kterou nedokázal dobře zajistit. Takřka podle barokního schématu: vina- trest- pokání- vykoupení se odvíjí jeho další osudy. Je tak trochu násilně z popudu světské vrchnosti znovu oženěn, ženou omezován v muzikantské vášni, biskupem a vikářem přistižen při masopustní pijatice, a sesazen z učitelského úřadu. Odloučen od syna, který je dán k vikáři na vychování, se  Budecius stává potulným kantorem, zmoudří a na sklonku života se ještě setká se svým úspěšným synem, kterého vyhledá v Praze. Smířen dožívá v jihočeském zámeckém ústraní v přátelském vztahu se svou druhou ženou. Jak rokokově baladický příběh! O to více překvapí, že dějiště, které by mohlo být jen abstraktní kulisou symbolistně reflektovaného děje, je zde zcela realisticky konkretizováno. Zámkem, na který jdou v úvodu prózy kantor se svým synkem naladit klavicembalo, kde Budecius uvízne v tenatech vdavekchtivé stárnoucí komorné a kam se vykoupen a smířen na konci příběhu opět vrací, je Červená Lhota!  Ve vypravěčském přístupu nezapře Sova symbolistu. Jednotlivé obrazy lze interpretovat jako nabádavé ilustrace, jakési „barokní dřevoryty“, doplňující vyprávění posunuté na roveň exempla. Červená Lhota je v knize explicitně jmenována, je jí věnován, v kontextu příběhu snad až trochu redundantní, popis obsahující veliké množství detailů, které již ve vyprávění nemají další roli. Zdá se, jako by si autor evokoval zážitek návštěvy zámku, jako by jím byl okouzlen: „Byl to zámek na skále z rybníka vyčnívající, kolem něhož vzadu se rozkládal park. Dřevěný most spojoval zámek s okolím, vedl k jeho barokní bráně, nadnášené nepoměrně vysoko jako nějaká vítězná brána. Oba výklenky u vchodu byly však prosty soch. Nahoře, vedle slunečních hodin, napravo i nalevo zřel jsi po velké pětilisté růžici Slavatů. Karel Maria jaksi klackovsky zaklepal klepadlem, jimž byla kovová hlava vousatého muže, na níž seděl medvídek, zabušil ještě jednou dívaje se na obruby klíčních otvorů, které představovaly rytíře v plné zbroji ze XVII. století. Oba, vpuštěni, šli ostýchavě  a v rozpacích, vedeni sluhou chodbami, schodišti a předpokoji, bludištěm chodeb a síní se židlemi starých řezeb na lenochu i nohou, s vykládanými stoly, vyřezávanými postelemi, skříněmi a misníky, kredencemi bohatě řezanými, vyzdobenými obrazy na plátně. Na misnících veliké cínové konvice, sedící na nohách lvích, a jiné cínové nádoby, jejichž víka drželi opláštění rytíři, budily synkův plachý obdiv, Budeciův respekt a žíznivou touhu po dobrém doušku. Když míjeli spoustu starých porculánových mis ve skříních, nad nimiž pod stropy vystupovaly podobizny tu Slavatů, tu Sternbergů, jejich bledých nebo exotických paní, ženitbou z cizí krve zvolených , vstoupili se sluhou do přívětivé síně, jejíž strop ozdoben byl štukovými věnci a dětskými figurkami v reliéfu, hrajícími na různé nástroje. To byl hudební sál.“  [1] I v tomto bravurním popisu autor střídá obrazy celku s drobnými detaily, aby vše zmínkou o generacích portrétovaných šlechticů dynamicky zařadil do toku času této „quasi legendy“. [2] Po pohledu na zámek se optika pohybuje tak, jak přicházejí postavy k bráně, která se snad z podhledu mohla zdát nepoměrně vysoko nadnášená. Připustíme-li odvážnou hypotézu, že v Karlu Mariovi  můžeme vidět malého Antonína Sovu, který se dosti dobře mohl na Červenou Lhotu se svým otcem podívat, je možné interpretovat popis jako dětské vidění, které ulpívá na fascinujících detailech (přesný popis klepadla a kování vrat) a ospravedlňuje naddimenzované měřítko vstupní brány, která je ve skutečnosti poměrně drobná, byť na průčelí upraveném tehdy v pseudogotickém stylu, s vysokou lizénou a tabulovým štítem na věži, mohla působit impozantnějším dojmem, než nyní. Popis průchodu jednotlivými místnosti, včetně zátiší cínového nádobí a porcelánových mis, překvapivě koresponduje s autentickou podobou zámeckých interiérů. Zážitek skutečné návštěvy zámku autorovi nemůžeme upřít. Pro prózu samu je to pochopitelně vedlejší. Pokud nás však zajímá právě zámek, nabízí se hned několik otázek: Kdy Antonín Sova navštívil Červenou Lhotu? [3] Znal zámek ještě v pseudogotické podobě? Viděl hlavní sál, který sloužíval k hudebním produkcím, a jehož štukatury jsou věrně pospány, ještě v plném rozsahu, nebo již po přestavbě, která z něj uchovala pouze torzo obsažené v dnešní jídelně? A konečně, jaký obraz Červené Lhoty v próze Pankrác Budecius, kantor nacházíme, tedy, čím zde Červená Lhota je?

            Na otázky týkající se autopsie těžko najdeme odpovědi bez pramenných důkazů. Můžeme proto jen poznamenat, že máme dochovaný obtížně interpretovatelný výkres z roku 1866, na němž je hlavní sál sice zakreslen v plném rozsahu, ale již předělen příčkou.[4] Nevíme tedy, zda je to stávající stav, či návrh budoucího řešení, neznáme také datum, kdy došlo ke stržení dvou třetin původní klenby sálu. Pokud byl na Červené Lhotě Sova jako dítě, poznal tedy patrně sál již předělený, ale snad ještě se zachovanou výzdobou v plném rozsahu. Můžeme se ptát dál, zda děj situoval tedy do jeho menší první části, nebo do jeho větší části zadní, nebo zda si snad tematizoval toto násilné předělení a pro potřeby povídky si je odmyslel. Všechny tyto otázky jsou zatím nezodpověditelné a v kontextu reflexe zámku zcela vedlejší.

            Červená Lhota je ve skutečnosti i v povídce světem uzavřeným do sebe. Pro Budecia je nejprve světem, v němž neumí chodit, je zde jako slon v porcelánu. Jeho učitelská autorita, muzikantská dovednost, i robustní sedlácká postava v tomto rokokově filigránském galantním prostředí intrik nic neplatí. Budecius odtud utíká jako ze zakletého zámku zpět do světa, kterému rozumí. Po svém zmoudření a napravení je sem však vpuštěn, a zámek se mu stává milým zákoutím, klidným ústraním, kde dožívá po boku své, kdysi násilně opuštěné, druhé ženy. Manželství, kterému se v profánním světě nedalekého městečka nedařilo, dojde klidu až na stáro v zámeckém prostředí. Životní cesta Budecia tedy zvláštním způsoben opisuje kruh. Vrací se sice zpět do svého působiště, ale do jiné sociální sféry. Jde tedy opravdu o výstup, nikoli o bloudění v kruhu, spíše o cestu ve spirále.  Barokní fabule: vina- trest- pokání- vykoupení pak nutně vrcholí smířlivým koncem, v němž je zámek tedy trochu rájem, kde již nic neplatí dávné křivdy.

            Z genia loci Červené Lhoty se tak ke slovu dostává uzavřenost a odtrženost od okolního světa, vyvážená však půvabem a roztomilostí místa i jeho krajinné scenérie. Je to místo vytržené z řádu všedních dní, místo iniciační, jehož návštěva poznamenává další osudy hrdiny, místo nepřístupné (motiv mostu a brány), do něhož se nedá proniknout násilím, aniž by se s ním člověk neminul, ale které disponovanému milosrdně otevře svou náruč. Právě takovou Červená Lhota umí být. 

 

[1] Sova, A.: Pankrác Budecius, kantor, 1.vyd. Praha 1916

[2] U Sovy bude vždy odkaz k historii zdrojem melancholie a smutku po zašlých generacích. Barokní vanitas je zde posunuto do subjektivní lyrizované polohy. Ve sbírce Z mého kraje nacházíme báseň „Zlatá kniha“ , v níž autor listuje anály školní docházky z působiště svého otce, kantora. Báseň končí veršem. „Toť mrtvých seznam pouze a nic více.“

[3] V knize hostů není, narozdíl od Aloise Jiráska, který na nedalekou Jemčinu situoval svou povídku Záhořanský hon, podepsán. Byl tu snad opravdu v dětském věku se svým otcem? 

[4] V roce vzniku výkresu byl Antonín Sova dvouletý. Jeho hypotetickou dětskou návštěvu tedy musíme situovat do doby pozdější.