Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Princ Johann Schönburg - Hartenstein (1864-1937):
Narodil se jako třetí a nejmladší syn knížete Josefa Alexandra.
Po jeho smrti a po vyrovnání dědických sporů se staršími bratry Aloisem a Eduardem, se stal majitelem červenolhotského zámku.
V té době už se rozvíjela jeho kariéra v diplomatických službách, kam vstoupil v roce 1888, vzápětí po dokončení právnické fakulty na vídeňské universitě, zpočátku jako nehonorovaný atašé v Londýně. Od roku 1889 byl legačním radou na rakousko-uherském vyslanectví v Bukurešti, v letech 1904-6 působil opět v Londýně jako vyslanec, poté byl až do roku 1911 vyslancem v Bukurešti, kde se významně zasloužil o sjednání hospodářské smlouvy s Rumunskem. Počátkem roku 1912 byl přeložen do Říma jako císařský vyslanec ve Vatikánu. Vysoko ceněn byl především jeho podíl na mírové politice papeže Benedikta XV. a na jednáních o vytvoření samostatného papežského státu v závěru 1. světové války. Po vstupu Itálie do války proti rakouské monarchii musel přesídlit do Švýcarska, kde soustřeďoval informace svých zahraničních zpravodajů pro ministerstvo zahraničí ve Vídni. Po rozpadu Rakousko-Uherska byl v roce 1919 penzionován. Až do své smrti v roce 1937 zůstal věrný monarchistické myšlence.
Jeho politická činnost mu vynesla nebývalý počet poct a vyznamenání. Jmenujme alespoň Leopoldův řád, řád Železné koruny I. třídy za civilní služby, velkokříž Maltézského řádu, řád Zlatého rouna a konečně i nejvyšší vyznamenání papežské – Kristův řád, který bývá udělován zřídka a většinou jen hlavám státu. Významně se zapsal i do dějin lhoteckého zámku. Na počátku dvacátého století inicioval jeho památkově poučenou přestavbu, která měla vrátit objektu jeho renesanční podobu.
Po návratu ze Švýcarska zde i s rodinou trvale pobýval. V zámeckém kostelíku Nejsvětější Trojice nechal vybudovat rodinnou hrobku, do níž bylo po jeho smrti v roce 1937 uloženo také jeho tělo.
O jeho, v mnoha ohledech výjimečné osobě, si lze udělat představu z líčení Johannova nejmladšího syna Petra v krátké ukázce z jeho pamětí:
Otec
Tolik pravidel, tolik nepochopitelných, tajemných pravidel! "To není dobře" řekli by mí rodiče, naznačujíce, že malé překročení řádu světa přinese strašlivé následky. Obzvláště otec byl nesmírnou zásobárnou pravidel. Ó, jak ten miloval pravidla, jak miloval sliby, které se k nim vztahují. Když mi bylo dvanáct, nechal mi podepsat papír, že nebudu jezdit na kole dál než do jisté vzdálenosti od domova.
O pár let později jsem byl donucen dát mu dva slavnostní sliby. Totiž, že nikdy nepřevezmu odpovědnost za cizí dluhy a že se nikdy nepřipojím k nějaké tajné společnosti. Jestliže poruším své slovo, připojil tehdy, jestliže nebudu žít podle některého z těchto slibů, nebudu nikdy přijímán jako člen jakéhokoli klubu džentlmenů. Dodnes se cítím jemně nesvůj, kdykoli jím v jednom ze spolkových klubů ve Vídni.
Porozumět mému otci mi pořád ještě přijde těžké. Věřil s absolutním přesvědčením, že papež a císař byli na svá místa dosazeni skrze samého Boha. Právě proto jsou jedinými legitimními autoritami civilizovaného světa. Kolaps tisíciletého impéria jím otřásl v základech.
Byl přesvědčen, že vším čím je, je z milosti Boží. Neměl nejmenší pochybnost o tom, že republiky v Československu a Rakousku jsou nelegitimní. Jejich základ byl výtvorem lidským, nikoli božským.
(...)
Bezpochyby byl otec vysoce inteligentní, dokonce charismatický člověk. Vysoký, štíhlý, s šedými vlasy a šedým knírkem, budil dojem impozantnosti. Byl požitkářský a sebevědomý. Miloval koně, jízdu se čtyřspřežím, lov se psy a dobře lyžoval. Měl rád literaturu, obzvláště poezii. Byl přítelem Reiner Maria Rilkeho. Psali si. Rilke mu dedikoval báseň jako "Mému nejlepšímu posluchači". Pár let předtím než zemřel, začal znovu pročítat staré Řeky.
Spousta jeho přátel byla zajímavá a proslulá. Dopisoval si se dvěma profesory
z mnichovské univerzity. Prezident rakouské republiky, taktéž jeho přítel, si mu občas volal pro radu. Nejen pro to, že byl chytrý, byl i moudrý a předvídavý. Rozuměl nejen prostým událostem, ale také jejich hlubšímu významu.
Kupříkladu, když jsem byl chlapec, ptal jsem se ho, kdo to jsou ti nacisté. V té době se zdáli být spíš jen spolkem bláznivých křiklounů. Podíval se na mě, když odpovídal a viděl jsem, jak zvážněl výraz jeho tváře: ,, To jsou dnes ti nejnebezpečnější lidé v Evropě", odpověděl. "Jestliže se kdy dostanou k moci, bude to znamenat válku". Tento závěr se dnes nezdá být nijak překvapivý, ale ve dvacátých letech byl udivující.
Horoucí pacifista, pevný ve svém přesvědčení, že válka poškozuje všechny, vítěze stejně jako poražené, věnoval svůj život práci pro mír.
(...)
Jako pacifista byl v opozici vůči německému militarismu. Možná byl umístěn ve Švýcarsku proto, aby si mohl udržet své kontakty. Měl blízký vztah k papeži Benediktovi XV., který také oddaně pracoval pro mír. Když selhalo jeho úsilí odvrátit první světovou válku, vytrvale se snažil ukončit jí. Otec měl úzké kontakty na vysoce postavené členy katolické církve, na její mezinárodní organizaci, ta zase naopak udržovala otce v kontaktu s vnějším světem.
Byl tak oddaný myšlence pacifismu, že odmítal nosit uniformu, dokonce i když byla předepsaná protokolem. Pro osobu jeho postavení se udržoval post v záložním pluku jezdectva - pořád ještě mám jeho fotografii v uniformě, jako velmi mladého muže. Jeho bratr Louis nesdílel pacifismus mého otce. Během první světové války byl generálem rakouské císařské armády, velícím jednotkám v Tyrolsku na italské frontě. Otec ho tam jel navštívit.
Protokol předepisoval, že si musí obléct uniformu. Namísto toho se na frontě objevil v pruhovaných kalhotách, černém saku a v buřince. To nebylo jen tak. Jak to vidím teď, proměnil tu příležitost sám pro sebe v protiválečnou demonstraci jednoho muže.
Lidé ho měli rádi. Byl šarmantní. Dokonce i mezi Čechy na Červené Lhotě byl oblíbený, jakkoli nebyl schopen mluvit jejich jazykem. Má matka mu byla oddána, stejně jako on jí. Nepamatuji se, že bych je kdy slyšel hádat se.
Všechny mé sestry ho zbožňovaly. Ještě docela nedávno jsem potkával lidi, obzvláště ženy, které, poté, co zjistily kdo jsem, říkaly mi o mém otci, že to byl ,,ten nejšaramantnější, nejúžasnější muž."
(...)
Jednou mi popisoval událost, která se stala těsně před kolapsem mocnářství.
Opouštěje Vídeň po schůzce s ministrem zahraničí, šel na nádraží na vlak zpět do Švýcarska. Když tam přijel, shledal, že nádraží je tak přeplněné a vlak tak nacpaný cestujícími, až si pomyslel, že se nikdy nemůže dostat dovnitř.
Pak uviděl hraběte Berchtolda, mávajícího na něj z okénka jednoho z vozů. S pomocí výpravčího, který nechal přinést židli, opustil můj otec dav a po židli se oknem vyšplhal do kupé, rezervovaného hraběti Berchtoldovi.
Jakmile byl bezpečně uvnitř, vyprávěl mi otec, ukázal mu hrabě Berchtold množství kufrů uložených na policích na zavazadla. "Tato zavazadla, " řekl hrabě Berchtold, "obsahují klenoty rodu Habsburků" V tom okamžiku, uzavřel otec, oba pochopili, že věc monarchie je ztracena.
Obzvláště kuriózní je to, že stejnou historku vyprávěl později Berchtoldův syn mému bratru Karlovi obráceně - totiž, že to byl můj otec, kdo seděl v rezervovaném kupé, kdo mával na Berchtolda pozývaje ho dál. A podle Berchtoldova syna to byl můj otec, kdo pak vyprávěl o zavazadlech na policích, ukrývajících habsburské klenoty.
Co se vlastně stalo? Nevím. Jen jedno je jisté: Habsburské klenoty byly odvezeny do Švýcarska nelegálně. Vývoz všech cenností byl během války považován za kriminální čin. Každopádně vyvezení klenotů a peněžní výnosy z nich pomohly habsburskému rodu během jejich exilu.
Je tu ještě jeden neoddiskutovatelný fakt. Když můj otec zemřel (1937), zaslala habsburská rodina velký věnec. Přes něj byla široká páska s natištěnými slovy: "Nejvěrnějšímu z věrných" a věnec s touto páskou byl umístěn na otcově rakvi.
(...)
